ad absurdum

10. března 2018 v 7:36 | woop |  daily
první školní den jsme si začali psát.
psali jsme si každý den. celý den.
a i když jsem nechtěla, nešlo přestat.
byl prostě boží. rozuměli jsme si. až moc.
místo učení jsem myslela na něj.
každé ráno jsem se těšila na jeho zprávu. večer usínala s myšlenkou na něj.
začalo to šíleně rychle a z ničeho nic.

po dvou týdnech jsme šli ven.
a bylo to skvělý, fakt že jo. bavila jsem se, trošku jsem se opila. probrali jsme spoustu věcí a měla jsem vážně pocit, že jsme si sedli. byli jsme spolu šest hodin. šest. a kdybych mohla, byla bych s ním ještě déle.
počkal než mi pojede vlak.
ani jsme se neobjali, nic.
ale hned po tom, co přišel domů, mi napsal.

a napsal mi i další den. všechno bylo v pořádku.
kromě toho, že jsem mu neřekla, že s někým chodím. tak nějak.
ale chtěla jsem.
co jsem od toho vlastně čekala?

a pak.. konverzace z ničeho nic byla taková.. o ničem. takové trochu trápení, jestli to tak můžu říct.
odepisování po několika hodinách.
až to vedlo k "zobrazeno".

a tím bych to asi uzavřela, tyhlety tři týdny.
bylo to boží a fakt jsem si ho oblíbila.

a teď mě to mrzí a jsem smutná a sere a tak.
ale je to vážné vtipný, protože vidím, jak mě to vzalo a to jsem se do něj ani nijak nezamilovala nebo něco.
a ještě vlastně mám přítele. skvělýho, milujícího, přítele.

a stejně mě naprosto dostal někdo jinej,
je to vážně
absurdní.

prosím, prosím, dejte mi někdo facku.
 

1/12

1. února 2017 v 22:13 | woop |  daily
nu, tak leden je za mnou.
vlastně ani nevím, kde se všechny ty dny poděly - asi kvůli té biofyzice, co mě srala každej den po dobu 19ti dnů.
(ALE ZVLÁDLA JSEM TO!)
teď už tři dny šrotím anatomii a docela mi z toho hrabe. a to jen doháním resty. už se fákt "těším" na letňák!
anyways, o škole stačilo už.

první den novýho roku 17 jsem bohužel s V. nebyla - kvůli jeho bakalářky, takže jakože smutek, chápem. a pak teda jsme se viděli pár dnů - a uhuu, bylo to supr. po mý zkoušce, po jeho úspěšné obhajobě - fakt takový ty chvíle, kdy pociťuju 100% štěstí, fakt že jo.
přes dva roky jsme spolu. NEUVĚŘITELNÝ.
když si čtu články, co jsem psala, když jsem ho poznala.. úúúplně nostalgie. jako začátky byly.. asi pěkný? ale teď je to asi stomilionkrát lepší, kupodivu. popravdě jsem měla strach, že když spolu začnem bydlet, tak se všechno zhroutí jak já před zkouškou, ALE není tomu tak (naštěstí) a já mám pocit, že s každým ránem, co se vedle něj probudím, ho zas mám o něco víc ráda.
je prostě úplně nejlepší cítit, že ta láska, kterou cítíte, je opětovaná. nemusím se stydět za svý city a hrát to "cool" jako ve vztahu minulým. já fakt nechápu, jak nás mohl svést osud (/náhoda) dohromady. ale jsem za to strašně vděčná, faktžejoo!
(proč pořád zníím jak zaláskovaná puberťačka....???? když už za půl roku ani puberťačkou nebudu...?)

no a viděla jsem se blonďááááákem, a jako zvládl mě docela nasrat (klasika) a pokecali jsme si, ale žádnej topstrop dialog to teda nebyl, hooolt po tom, co jsem mu řekla, že s V. chci mít rodinu a zestránout ho přešel humor, nojo. už ani nechci, aby litoval toho, co udělal. protože ten kluk je fajn, takovej střelec trochu, ale vztah s ním? to už si fakt absolutně nedokážu představit, ani trochu.

no. a tak.
jestli je něco fakt super, tak čtení článků, který jsem psala tak dva roky zpátky. spoustu momentů už můj mozek vytlačil, což je škoda. a takhle to mám uchovaný, víceméně na hodně dlouhou dobu.
takže tento rok mám v plánu asi víc popsat některý momenty, protože ten minulej rok jsem tomu moc nedala, no.
a přitom 2016 byl jednoznačně ten nejlepší rok v mém životě.
(a asi není těžký uhádnout, kvůli koho..?)

summary of the best year

1. ledna 2017 v 19:14 | woop |  daily
pořád jen nemůžu uvěřit, že už je rok 2017.
absolutně netuším, kde se poděla ta šestnáctka.
jakože vážně, minulej rok uběhl .. fakt neskutečně. rychle. rychleji než běží světlo. heh.

vzhledem k tomu, že nemám žádný zápisky ani článečky z většiny měsíců, tak vlastně ani nevim, jak jsem se cítila, nebo co jsem dělala.
což mě docela mrzí.
ale pamatuju si, že v lednu byl studentskej ples, kterej byl vážně super a s V. jsme tam protančili skoro celou noc, až mi nohy padaly. doufám, že půjdem i letos. (ale tento rok bez krádeží, jo?)
jinak jsem se asi učila? asi jo. a taky rozhodovala, kam půjdu na vysokou. heeeeh.
a vlastně jsem byla na dnu otevřených dveří v brně - kde jsem spala na bytě u V. a zamilovala jsem se do víru velkoměsta. (a barů!)

únor, hmhm. to byl valentýn, docela vtipnej, ale romantickej večer s V.
a asi nic extra zajímavýho? nebo mám už mozek přecpanej biofyzikou a vzpomínky se mi pomalu vytrácej.

březen, to už jsem se pořádně začala šprtat na přijímačky, protože jsem už věděla, že chci zkusit medicínu. všichni kolem měli učení na háku, chodili na akce a já jen seděla na prdeli a učila se. chemii, fyziku, všechno.
protože jsem chtěla dokázat všem okolo, že se tam prostě dostanu.
aaaaaaaaaaaaa byli jsme ve vídni! jo! s V.
přes couchsurfing, což je docela šílený. u Adonise. a bylo to vážně vážně fajn. viděli jsme spoustu věcí. zažili docela adrenalin, když měl vlak 40 minut zpoždění. vařili jsme, filozofovali, a tak. super zážitek, vážně. navíc jsem si splnila sen a viděla jsem vídeň, žejo.

v dubnu už se pomalu škola chýlila ke konci, šílela jsem z maturity a měla první přijímačky, na přírodovědu do brna. neměla jsem extra skvělej pocit, nicméně to dopadlo poměrně dobře - minimálně teda tsp, kde můj pecentil fluktující kolem hodnoty 90 byl vskutku milým překvapením.
jo a taky jsme měli poslední zvonění, kde jsem si vydělala za dvě hodinky 2500 korun českých. docela milé. sice všichni spolužáci se tvářili kysele a tak, ale že bych je nějak zbožňovala, to se říct nedá, proto mi bylo úplně u zadku, co se jako myslej.

květen, státní maturity (fakt výsměch, angličtina úrovně deváté třídy snad?), svaťák. biologii jsem měla fakt našprtanou, to jo. a vlastně i tu fyziku jsem uměla. takže stresy jsem si mohla odpustit.
samotná maturita byla milým překvápkem, protože to byl takovej fajn pokec - hlavně v biologii. v češtině jsem vůbec netušila, kam patří úryvek, ale stejně jsem mou rychlomluvou to nějak obkecala a paní češtinářky byly nadšené.
celkové skóre maturity: za čtyři. jo, jsem šprt.
všem ostatním začaly prázdniny, ale já jsem se začala drtit ještě víc, přeci jen zbývaly tři týdny do přijímaček. od rána do večera, modelovky, knihy, výpisky, příklady. no hrozný to bylo.

červen, den d. první přijímačky: plzeň.
to bylo fakt k smíchu. měla jsem z toho hrozný strach, jakože to nezvládnu, ale reálně (krom biologie, kde jsem si nebyla jistá pár věcma) jsem věděla 99% věcí úplně stoprocentně. vycházeli totiž z modelovek, takže jsem si říkala, že jestli se ani tady nedostanu, tak se asi uškrtím. nicméně celkově jsem skončila na 15. místě z celkového počtu 1200 lidí. takže asi dobrý, hele.
praha, druhá lékařská fakulta. začínala jsem všeobecnýma, což mě totáně rozhodilo. prostě jsem nebyla schopna se vůbec soustředit a ani uvažovat, takže jsem to tam flákala, jak mi přišlo pod ruku. a samotný testy - mám pocit, že biologie byla docela lehká, chemie a fyzika už horší, ale nic hroznýho. nakonec jsem měla plný počet bodů z biologie, což je docela psycho, vzhledem k tomu, že to byl multiple choice, a úplně z modelovek to ani asi nebylo (ale to nevim, naučený jsem je neměla). jaký bylo moje udivení, že jsem se dostala do druhýho kola!
který bylo prostě úděsný a jsem ráda, že tuhle vzpomínku jsem už z mozku vypudila.
a poslední, nejdůležitějí, přijímačky do brna.
tyhle jsem fakt zoufale chtěla zvládnout. statistiky nic moc, nejhorší otázky a tak. fakt jsem měla, jak se říká, bobky.
po prvním testu, což byla biola, jsem si říkala, že jako oukej.
po druhým testu, což byla chemie tuším?, jsem si říkala, no, nebylo to tak děsný.
ale jako fyzika, ta mě úplně zabila.
fakt se mi po opuštění budovy chtělo brečet. úplně naštvaná jsem si dala polívku ve skogu, jakože na uklidnění, nicméně to mi nepomohlo.
a tak jsem jela domů, místo toho, abych si to v brně užila.

to byla sobota.
v pondělí byl u nás blonďák, O., kterej se vrátil z dánska. když mi přišel mail, že výsledky jsou online, málem to se mnou seklo.
a seklo to pak se mnou úplně, když jsem viděla, že jsem přijatá.
přijatá, a byla jsem.. 50. 50 z necelých 3000 lidí.
docela cool.
a tak jsem mohla začít slavit.

odjela jsem na krétu s rodiči, kde to bylo supr, měli jsme nááádhernej hotel, super jídlo a tak. krásný moře. úplný odreagování.

červenec. hmhm. prázdniny, flákačka. to bylo úplně nezvyklý, nemít vlastně co dělat.
ale nenudila jsem se. s V. jsme hledali byt, jezdili na prohlídky do brna a tak.
oslavila jsem své 19. narozeniny - dostala jsem pěkný dárky, bylo to fajn. ale jsem stará, je to hrozný, fakt.
jo a taky jsem pořád brečela, že nemám žádný kamarády.

srpen byl úplně skvělej měsíc. našli jsme krásnej byt, hned podepsali smlouvu, poslali peníze a byl náš. teda, jakože, pronajatej, ale stejně.
taky jsme jeli na druhou stranu republiky, za babičkou v., což je na jednu stranu docela psycho, protože, ehm, cizí člověk a tak, ale bylo to supr. jakože sranda, mega dobrej koláč a taky jsme byli celej den v praze, kde bylo blaze. s trdelníkem, milionem fotek. a hlavně to bylo s tím nejlepším člověkem, žejo!
týden na to jsme spolu odletěli na rhodos. aaaaach. to byla úžasná dovolená protože -
jsem se každej den mohla probouzet vedle něj. chodili jsme na procházky, koupali se spolu v moři, hráli jsme ping pong, byli ve fitku (jednou, but still), navštěvovali a la carte restaurace - který byly vážně top, pili alkohol (zadarmo, heh), fotili spoustu fotek, spali na pláži, smáli se všemu možnýmu, obdivovali západy slunce. bylo to hrozně krásný a jsem ráda, že jsem to mohla zažít. hlavně jsem se bála, že si nebudem mít o čem povídat - a jakože měli! a pořád! což je super, žejo.
s málokým si vydržím povídat nějak extrémně dlouhou dobu.

září. svatba V bráchy, dost dojemný. protože je hot, žejo, a teď je už ženatej, to mě hluboce rozesmutnilo. heh.
ale ne, fakt to měli krásný, už se těším, až se budu vdávat já!..někdy.
no a pak seznamovák. kterej byl jako i fajn, alee.. já nemám moc ráda takovýhle nucený seznamování a nedokážu se asi uvolněně bavit jen tak s někým, takže, no, fajn, ale ne že bych říkala "skvělýýýý".

a škola. první den jsem málem brečela, protože jsem netušila, jak se to mám všechno naučit. ale nějak jsem se tím vším prokousávala. začali jsme bydlet společně s V. - fakt, nejlepší, NEJLEPŠÍ! každej den jsem se těšila, až příjdu ze školy a budem spolu večeřet, a tak. společný snídaně... pecka.
nicméně ve škole jsem se začala bavit s pár lidma, udělala jsem si kamarádku, i guess.
a tak jsme se začali nějak .. víc kamarádit s záchranářem.
ani jsem se nenádala, a byl konec září.

říjen. hned čtvrtýho jsme měli medickou akci, takže jsem nemohla chyět, ofc. šla jsem tam já, šel i záchranář, o této vzpomínce jsem tady i psala. jo, skvělý mít rozbitej obličej a vypadat jak týraná, fakt že jo.
potom se naše kamarádství s záchranářem tak nějak stále udržovalo, ale úplně nerozluční, jak předtím, jsme teda už nebyli.

v listopadu nás čekaly půlsemestrální testy, který jsem všechny úspešně zvládla (šprt?), takže jsem se v klidu mohla učit na pitvy, který teda byly fakt třešničkou na dortu. ale jako bavilo mě to, jen jsem měla hrozný strach. měla jsem ale dost štěstí a nakonec jsem vyvázla s Béééééééčkem!
daalší den jsem nedělala vůbec nic, NIC! a to byl jeden ze čtyř dnů ze semestru, kdy jsem o učení ani očičkem nezavadila.
posledního listopadu byl medickej ples, kde jsem vzala V. bylo to asi tak 7/10. jak jsem tam znala jen pár lidí, nebylo to ono.

aaaaaaaaaaaaaaaaaa prosinec. docela stresy z dárků, blížících se zápočtů a tak. taky brutální lenivost.
a to je fakt děs, učit se, když to prostě nejde.
ze zápočtů jsem fakt byla podělaná, protože jsem měla pocit, že to prostě neumim, ani náhodou. nedala jsem tomu moc času, spíš jsem se učila stylem deset minut učení a pak dvacet minut instagramy. aaaaaaaaaaale! opět s kusem štěstí jsem zvládla všecky! (to určitě díky hnusný kávě ve starbucksu a skořicový rolce, který jsem si tam dala před prvním testem).
takže jsem se pořádně odměnila nákupy s holkama, pak příjemným večerem s alkoholem s mými oblíbenými spolumediky.
taky jsme měli dvouleté výročí s V., to byl taky super večer. dal mi krásný růže, krásný dárky, byli jsme na super jídle.
prostě super zakončení roku!
... protože vánoce, dny po nich, silvestr, nový rok jsem se učila tu hnusnou biofyziku, ze který se mi chce fakt střídavě zvracet a střídavě brečet.
(ještě se stavil blonďák, kterej teda připomíná spíš zlatý prasátko. hehe. už mi rozhovory s ním vůbec nic nedávaj, je to pořád to stejný... )


byl to nádhernej rok. náááádhernej. poznala jsem skvělý lidi. nastoupila na školu, která je super a i ten jeden semestr mi dal víc, než jsem si dokázala představit. viděla jsem, jak vypadá lidský tělo uvnitř, mohla jsem si do něj řezat, šahám na lidský části každej týden. je. to. skvělý.
jsem hrozně vděčná, že jsem to mohla prožít.

taky jsem vděčná, že se náš vztah s v. hrozně prohloubil, miluju ho děsně moc, fakt že jo.

tak, 2017, ty budeš můj šťastnej rok, viď?
 


hurt, hurt, hurt

8. října 2016 v 18:00 |  daily
a tak uběhly tři týdny vysoké školy.
a tak by se asi hodilo napsat nějaký to shrnutí, žeano

první dojem na mé spolužáky byl dobrej. holky v pohodě, žádná nafoukaná (asi), přemalovaná, moc bitchy a tak. ale jak říkám, soudím na první pohled.
co se týče kluků.. no.
osudným se mi stala hned úvodní hodina latiny, kde jsme se nad jedním skriptem skláněli společně s jedním milým Hochem.
konverzaci jsme moc nevedli, ale už jsme věděli, že žijem.
zbytek nebyl nijak třeba komentovat, milí, pěkní, ale nic extra.
další týden se konala sešlost našeho kruhu.
tedy spíš kroužku, protože nás došlo devět.
a vůbec nevím jak, proč,
ale viděla jsem jeho ruku v mojí. jeho ruku na mém stehně. sic na chvíli; nic JINÝHO se neudálo.
byla jsem opilá a nepřikládala jsem tomu význam.
možná jsem měla.
ráno jsem se probudila s kocovinou jak morální, tak fyzickou.

ale jdem dál. nekončíme.
další dny jsme s Hochem trávili více-méně společně.
chodili jsme spolu do kosťárny, na kávu, na oběd. jezdili spolu šalinou. tedy tramvají. a trolejbusem. vyměnili jsme si pár zpráv a já jsem se pořád blbě chichotala.
což.. nebylo dobrý.
vůbec.
ale pořád jsem tomu nepřikládala význam.

společně jsme šli i na appendix (samozřejmě, s více lidmi).
jak večer postoupil, seděli jsme spolu, jen my dva.
já jsem byla zas trochu opilá - ALE, TROCHU!
a poslouchala jsem ty věty, který by mi za jiný situace asi byly i příjemný
- "já chci tebe"
- "lííbíš se mi"
a tak.
nějakou tu dobu to trvalo.
a pak se stalo to osudný, šli jsme ven.
a rozbil mi obličej.
.. ne naschvál; prostě mě pustil ze své náruče, když mě nesl a já jsem přitála přímo na čelo, nos, pravou půlku obličeje.
a myslím, že tehdy i on pochopil, že všechna snaha o to, aby mezi náma bylo více než kosti (joke, chápem, skámošili jsme se nad kostma...) byla zbytečná.

a tak skončilo mé největší dobrodružství s klukama.


bydlení s V. je skvělý.
bála jsem se toho, že se budem hádat. a že mi bude lozit na nervy. a tak.
ale za ty tři týdny společného bydlení jsem zjistila jen to, že je to nejlepší kluk, kterýho jsem kdy potkala.
a i když to říkám asi pořád, tak teď to vidím na vlastní oči, můžu to podložit tolika skutky..

pořád prožívám chvíle, kdy si říkám, že si ho prostě nezasloužím. že by měl mít lepší holku;
přiznejme si to.. nejsem úplně andělíček.
nicméně jsem se poučila, zažila jsem si jakýsi nabalování.. po dvou letech?!
a i když to bylo chvílemi příjemný se vrátit do časů, kdy jsem mohla flirtovat s každým, komu se rýsuje penis mezi nohama;
asi jsem došla k závěru, že to, co mám; ten, který mě objímá, když usínám, ten, kterému se líbím po ránu i spocená..
je všechno, co jsem si mohla přát.
a nezbývá jen doufat, že tomu bude i nadále, že se věci neposerou a to pěkné mezi námi neskončí.
(píšu to pokaždý, když já si to fakt přeju, jo)

not the same as it was

29. srpna 2016 v 16:58 | woop |  daily
ehm. no. kde jsme to skončili.
někdy v květnu.
článkem o tom, jak strašně zamilovaná jsem.
a nyní máme skoro září.
čtvrt roku později.

nejprv bych začala věcí, která se nezměnila:
stále jsem zamilovaná. a řekla bych, že hodně.
a jsem ráda, že i když jsem už s V. rok a třičtvrtě (skoro!), tak pořád jsou tu chvíle, kdy se cítím jako na začátku - motýlci v břiše, pitomej úsměv na rtech a tak.
kdo by to čekal, žejo.

nu, a teď k věcem, který jsou ÚPLNĚ jinak;
- už nejsem středoškolák, achjaj.
- dostala jsem se na vysokou. na medicínu.
což je určitě super, chtěla jsem to, žejoooo.
jenom.. přihlášku jsem si podala, protože jsem si chtěla něco dokázat. a taky všem ostatním, ehm. hlavně ostatním. chtěla jsem slyšet, jak jsem dobrá a pohonit si ego. jo, asi ne úplně nejlepší důvod, proč se hlásit na školu.
jsem ráda, když vidím uznalé pohledy při vyslovení toho, kam směřuji. těší mě to, že vypadám jako někdo chytrej, cílevědomej. achjaj, kdyby jen ti lidi věděli.

a tak. třeba tu školu i dodělám. třeba mě i bude bavit.
třeba.

- budu se stěhovat do brna. což souvisí tedy s tou výškou. budu bydlet na bytě. s V.
což bylo až do června dost scifi, no.
a teď už je to reálný, máme byt.
a já jsem hrozně ráda, že spolu budeme více.
ale jasnačka.
někde v mým mozku je stále červík, spíše červ, kterej mi nedá spát.
je mi devatenáct a už budu bydlet s klukem? není to brzo?
a taky mám furt myšlenky na to, jak se začnem hádat a jak to půjde do hajzlu a tak.
ale pak si vzpomenu, co všechno pro mě znamená..
a že jsem ještě nenašla člověka, kterej by pro mě znamenal tak moc..
takže to stojí aspoň za ten pokus. jestli to zmáknem, tak aspoň budu vědět, že to je fakt vončo, žejo.

- byla jsem na mý první dovolený s klukem. a bylo to úžasný. usínat vedle něj, probuzet se, když mě hladil po bocích;
to je prostě ráj. a byla jsem s ním osm dní v kuse; a uteklo to tak rychle, že jsem ani nepostřehla, že už jsem doma.

a pak se taky staly takový maličkosti vlastně.
blonďák se vrátil z Dánska, tak jsme se viděli. byl u nás, byla sranda. ale musím upřímně konstatovat, že do krásy neroste. nicméně to jeho charisma je dostává vždycky; mám chuť si sednout a jen pozorovat, jak mluví.
pak jsme ještě byli spolu jednou, to bylo taky v rámcí možností fajn. ale už z něj nejsem tak odvařená.
když jsem si četla články, co jsem psala dva roky zpět, tak je mi úplně jasný, proč jsem byla tak pochcaná. prostě byl tak nedosažitelnej, tak vzdálenej, vzácnej. vlastně mi nikdy nedal tu lásku zpět.

takový vztah už bych nikdy, nikdy nechtěla. když vím, o čem to všechno je - dávat, ale i dostávat; tak bych byla blbá, abych se ochuzovala o ty krásy lásky, když je opětovaná.
(samozřejmě, blonďák mě měl rád - jako trochu lepší kámojdu, se kterou mohl trávit pátky, párkrát nějakou tu líbačku a hlavně - jako někoho, kdo mu neustále zvedal jako už tak nechutně velký ego.)
ale nechovám k němu zášť, to ne. mám ho ráda, je to prostě kámoš.
ale naše cesty.. jsou prostě rozdělený.

a taky jsem se viděla s úplně prvním blonďákem v mém životě, můj první kluk. TEN rozhodně do krásy roste.
je s ním i sranda. i když to je takovej trošku intelektuál a tak, pořád se s ním dokážu bavit.
kdo by řekl, že se ještě uvidíme?


dále.. no.
prázdniny se mi konči.
je mi z toho smutno.
ale jedna část mě
- hodně malá část -
se těší na to nový, co příjde
noví lidé, nové prostředí
samostatnost
a tak.
kdo ví, kdo ví

eternal

5. května 2016 v 13:32 | woop
posledních asi pět měsíců je mi fakt..skvěle.
a to, co cítím, se nedá skoro ani popsat.
já ho vážně miluju; hrozně, hrozně moc.
vidím, cítím, slyším ho; a hned mi buší srdce hroznou rychlostí
miluju, když mě hladí po vlasech
když mě chytne za tváře
když mi řekne lásko
když se spolu smějeme

nedokážu ani popsat, jak se změnil, jak se celý náš vztah změnil
já upřímně doufám, že to bude dobré; že se to neposere
+ že se na tu medicínu do toho Brna dostanu, že on se taky dostane;
budeme spolu bydlet, bude nám fajn
a fakt to chci.
a všechny ty "poznáš tam někoho jinýho/lepšího".. jsou mi jedno.
já chci a miluju jen ho.
a tak to bude.

oh and again

29. prosince 2015 v 18:00 | woop |  daily
konec roku se blíží.
a doufám, že se mi příští rok vyjasní.

v srpnu jsem udělala opileckou chybu, a stejně jsem si jen dokázala, že jsem při tom nic necítila.
takže.. v pohodě.
pak jsem ho neviděla několik měsíců, a i když jsme si psali, tak jsem si byla jistá city k V.
prostě jsem ho brala jako někoho, s kým si rozumím a to je vše.
no a teď jsme si viděli
a poprvý jsem byla smutná, že jsem z něj nebyla tak odvázaná jako vždycky
a podruhý, když zase ohromoval mý rodiče, už jsem byla pyšná
a potřetí, když jsme stáli na kopci a on mě objímal tak jsem zas myslela na to, co bylo
na to, jak jsem do něj byla zamilovaná
na to, jak mi zlomil srdce a stejně jsem ho měla ráda tolik měsíců
a když se ke mě skláněl, aby mě políbil
tak jsem tři sekundy uvažovala
protože
city byly, city jsou
ale odtáhla jsem se. naše rty se nesetkaly, i když to bylo skoro jak v nějakým filmu
podívala jsem se na něj
co vlastně chceš?
já tě nechápu
a tak jsme šli domů
objala jsem ho
a zas se neuvidíme několik měsíců, možná víc jak 3/4 roku
a já jen sedím a přemýšlím

miluju V. a jsem s ním šťastná
ale když jsem s ním jsem úplně jiný člověk, naše konverzace jsou úplně někde jinde, hluboce ho obdivuji a mám k němu fakt respekt
a jestliže teď bude v česku; někdy od září
tak...

je to děsný, že mu lžu. ale když bych řekla, jak to je, tak se zase naše spojení přeruší, a já nechci, nechci, protože to je on
a je to děsně upřímný přátelství
a probůh,
co mám dělat?

for the last time

30. dubna 2015 v 21:45 | woop
je to docela smutný, že i po roce od rozchodu je to pořád asi nejlepší kluk, co znám. proč pro něj pořád mám takovou slabost?

ale teď.. už ho nikdy neuvidím. nikdy.
odmaturuje, půjde na brigádu, pak na výšku.
vlastně.. hm.
dnes jsem ho viděla naposledy v mým životě.
achjo.
život není fér.
proč mi to děláš

všecko není úplně tak dobrý, jak by mělo být.
moji rodiče nemaj rádi V.
což je smutný, když s ním chodím, ne?
a já už vlastně taky nevím.
je mi dobře, když jsem s ním. je super a má mě rád a cítím se s ním fakt super!
ale.. nemiluju ho. a asi nejsem ani zamilovaná. což bych měla být, po čtyřech měsících, ne?
není to ten pravej. a proč mám plýtvat časem?

ale když se rozejdem, zůstanu sama.
všichni někoho maj.
a když to udělám, budu mimo.
osamělá.
poslouchat kecy spolužaček, které mi budou hejbat žlučí a tak.

já nevím!
já chci poznat novýýýýýýýýýýýýýýýýý lidi
jakože, nemyslím novýho kluka na vztah, to ne.
nový lidi aka kamarádku, které se mužu svěřit, chodit s ní na brusle. kamaráda, se kterým budu trávit volný čas.
FAKT TO MOC CHCI.


chci toho hodně?

time machine

2. března 2015 v 22:12 | woop |  daily
two months later.

nečekaně, neplánovaně, zčistajasna. tak nějak se dá popsat můj vztah se staříkem.
copak jsem mohla vědět, že když mi napsal, že za pár týdnů si spolu začnem? ani on, ani já jsme na to ani nepomysleli.

a přesto jsme si k sobě našli cestu.
každej (aka rodiče) to odsoudili hned zpočátku.
a co když maj pravdu a za pár týdnů nebo měsíců toho budu litovat?

nevím. nevím.

každopádně asi s ním jsem šťastná. teda, určitě. je to s ním strašně supr. zasměju se, můžu být sama sebou.
je to úplně jiný než s blonďákem.
on něco jako vyjádření citů neznal. vídali jsme se dvakrát tejdně tři hodiny. wow. byla jsem jeho tisícatá volba.
a přesto jsem ho milovala. PROČ.

(má holku mimochodem. to jsem chtěla zmínit. blonďatou, šestnáctiletou, chytrou.)
a nevím,jaké to ve mně vyvolává pocity. přeju mu to. ale mám-li být upřímná sama k sobě..
kdybych neměla staříka a nebyla s ním tak šťastná, asi bych se užírala v depresích a žárlila.
achjo. ať už jde na tu vysokou, prosím.

jak dlouho mi tohle štěstí vydrží? kdy se to pokazí? kdy na něm najdu milion chyb?
(nějaké už vím. ale přehlížím je. neměla bych. úplně cítím ten hlásek v mý hlavě, kterej mi říká, že to je prostě špatný a že to nemůže dobře skončit.)

fakt bych si přála, aby to bylo skvělý co nejdelší dobu. aby se nic neposralo. protože ho mám fakt ráda a další zlomený srdce bych už neunesla.
(není dokonalej. ale já taky ne. a jestli mě má rád tak..to stačí..ne?)

change is here

23. prosince 2014 v 15:29 | woop |  daily
dobrá, naposled jsem psala o záhadným internetovým objevu, kterej.. ano, je boží. stále.
platonická láska. ale tak to zůstane, protože se nikdy neuvidíme a tak. škoda. je to takový prototyp dokonalého kluka.

ale.. stalo se i něco jinýho.
celkem zajímavýho.
necelý měsíc jsem si psala s klukem, říkejme mu stařík.
líbil se mi vzhledově, povahou už méně.
jednou jsme se dohodli, že se uvidíme.

a tak uplynuly dva týdny a tak se i stalo. viděla jsem ho a řekla jsem si, že je fakt hezkej. a rozuměli jsme si, což bylo ještě divnější. vtipný. chytrý. divné.
byli jsme spolu sedm hodin, viděli jsme se poprvé a i přesto jsme si měli pořád co říct.
weird.

a za další den jsme se viděli zase. a bylo to snad ještě lepší. vtipný. uvolněný. jako bych ho znala mnohem dýl.

v psaném projevu není ani z poloviny tak sympatickej, jako když s ním mluvím. čím to je? nevím, nevím.
každopádně.. je jinej.

a den nato jsme se viděli zase, byli jsme spolu zase dost dlouho - uteklo to vážně jako voda - a já si říkala, co po mně vlastně chce?
když se naklonil, aby mi dal pusu, fakt jsem měla zmatek sama v sobě. hlava řvala NE, přestaň, ale kupodivu jsem neposlechla.
a možná to byla chyba..

protože já se většinou zamiluju s první pusou.
a protože ve mě už předtím vyvolával zvláštní pocit, myslím si, že se to teď jen znásobilo.
a to je přesně to co nechci.
nechci, protože nevěřím lidem. nevěřím, že by mohl mít zájem, nevěřím, že to není jen hra, nevěřím, že by mu mohlo na mně záležet.
a asi mu to nikdy neuvěřím.

takže nezbývá nic jiného, než se poučit, promluvit si, zapomenout (ač nerada).
myslím si, že zrovna on je jeden z mála lidí, kterým nemám problém se otevřít.. vlastně.. ví toho o mnoho víc než blonďák. jsem více upřímná.
jenže je upřímný i on? sakra, nevím.
nevím.

nechám tomu volný průběh, budu dělat mrtvýho brouka.. i guess.

Kam dál