Leden 2014

friendzoned

25. ledna 2014 v 23:05 | woop |  daily
no. občas nastane chvíle, kdy bych si nejradši nafackovala. nechápu se. nechápu své myšlenkové pochody. opravdu ne.
když už teda blonďák seká latinu, v rámci možností teda, tak zase já mám nějakej problém. a když říkám nějakej, myslím velkej.

mám pocit, že všechny mé city k němu se změnily. změnily se v tom smyslu, že ho beru jako nejlepšího kamaráda, člověka, se kterým je sranda, můžu mi říct vše a může se na něj spolehnout. a nějaká jiskra? zamilovanost? vášeň? kde prosím? ráda bych ji znovu našla, děkuji.

deprimuje mě to. nechci nejlepšího kamaráda, chci kluka. co dělám? jsem normální?

prosím, prosím, prosím. ať je zase zpátky ten pocit kotrmelců žaludku, červených tváří a bušení srdce. prosím, prosím.
co se to děje?
proč mé myšlenky při líbání jsou "tohle je divný?"
jsem divná?

možná není problém v něm, ale ve mě.
jak můžu během pár dní naprosto změnit názor?

budu doufat, že se city opět vrátí a já budu prožívat erupci sopky pokaždé, když se ke mě nahne.
protože momentálně to je spíš..
prohlídka dutiny ústní.

jak doprdele můžu friendzonovat mýho kluka?

good again

18. ledna 2014 v 20:13 | woop |  daily
bod zlomu. sekunda, která to rozhodne. jedna otázka, která odstartuje nečekanou reakci.
a jsem vděčná. jsem ráda, i když je mi jasné, že jen dočasně. vím, že za pár dnů, týdnů, se situace bude opakovat, ale..
teď jsem zas šťastná, v rámci možností.

jsem ráda, že jsem mu řekla, jak to cítím. že mě štve, že na mě kašle, že na mě nemá čas a že mi příjde, jako bychom spolu už ani nechodili. jako bychom byli nejlepší kamarádi. a on slíbil, že se změní, že to bude jiný. ptám se sama sebe, má to cenu? má? možná ne. říká se, že se lidi nikdy nezmění. já nechci, aby se měnil. chci ale, aby trochu přehodnotil své priority a jeho přístup ke mně. nechci si s ním psát 24 hodin denně jako s ostravákem, nechci se s ním psát 24 hodin denně jako s medvědem. chci, abych věděla, že mě má rád. chci, abychom byli spolu, když to je možné. chci být s ním šťastná.

myslela jsem si, že se mi hodně líbí boháč, no ano, je pěkný, tečka. bylo to je náhlý vzplanutí, uhašený o 24 hodin později.
myslela jsem si, že k blonďákovi už skoro nic necítím. no, chyba.
jelikož jsem ho dlouho neviděla, pouhý držení za ruce ve mě způsobilo něco jako výbuch sopky.
a pak, když mi dal pusu, bylo všechno jako dřív. vymazanej mozek, neschopnost stát a držet balanc a neskutečný pocit štěstí.

nesnáším celotýdenní čekání na pátek. kterej beztak uteče neskutečně rychle. šest hodin jako šest sekund.

jak to bude dál?
uplyne další měsíc, další a další; bude tu květen, pojede pryč, já pojedu pryč.
a pak červen. a jeho tří měsíční práce v zahraničí. jak si to představuje? to si jako myslí, že vydržím bez něj tak dlouhou dobu? to asi těžko. týden je pro mě nekonečně dlouhá doba. a co teprve týdnů 12?
upřímně si nemyslím, že by osmnáctiletej kluk vydržel být zamilovanej do někoho, koho tři měsíce neuvidí.

ale to je hudba budoucnosti. teď bych se měla soustředit na to, co je teď. užívat si každý den s ním. těšit se na pátek.
protože pátky, pátky jsou nejlepší.

fall in fall out

11. ledna 2014 v 20:58 | woop |  daily
no. tento týden jsem zjistila dvě věci. vlastně.. tři. a všechny souvisí s mými city (well, evidentně nějaký mám).

zaprvý. líbí se mi boháč, i guess. jasně, je to nejlepší kámoš třpytky. je o rok mladší. ale taky je krásnej. a milej. a vtipnej. a bohatej. a to jakože moc. a má vánočku. je celej k sežrání prostě. no dobře, nikdy bych s ním nic neměla, to je jasný. každopádně.. jo, je fajn, že jsem schopná najít zalíbení i v někom jiném, než je blonďák, good for me.

zadruhý, zamilovala jsem (a tentokrát asi úplně) do posilovny a cvičení celkově. nikdy jsem se tak netěšila na cvičení jako teď. miluju to, miluju ten pocit, když překonám sama sebe. 60 kg na legpressu při druhé návštěvě posilovny? a půjdu dál! chci jít za hranice mých možností, chci vypadat tak, aby mě každý obdivoval a aby si nikdo nemohl dělat srandu z nějakýho malýho špíčku na břichu.

zatřetí. hm. věc, o který nevím, jestli chci psát. uvažovala jsem nad mou budoucností s blonďákem. teda jestli vůbec nějaká budoucnost bude. já nevím. prostě nevím. jsem ve fázi, kdy prostě mám chuť zmáčknout pause, stop, back. a přitom problémy vidím tam, kde vlastně ani nejsou.
i když možná zásadní problém je, že ani nevím, jestli jsem do něj ještě zamilovaná.

yes or no? you know, go fuck yourself.

7. ledna 2014 v 18:33 | woop |  daily
občas mám ti chuť říct naser si. ne vážně, chci k tobě přijít a říct ti, jak strašně mě štveš, jak mě deptá tvé chování a jak děsně mi ubližuješ. vážně mě to už nebaví. (to říkám pokaždý.) je to s tebou jak na pitomý horský dráze, jednou jsme nahoře a pak zatraceně rychle dole. ty si to neuvědomuješ (nebo uvědomovat nechceš); ale já mám pak jen špatnou náladu. a to já nechci. fakt nesnáším ten pocit, když jsi online, nenapíšeš. když spolu můžeme být, ale ty radši děláš něco jinýho. já vím, já vím, možná to přeháním. možná ne. ale já prostě nevím, jak to s náma je. nevím, co si myslíš.
a pak si vzpomenu jak dobře mi s tebou je.. a sama dobře vím, že i kdybys to dělal pořád a pořád (což vím, že budeš) tak já ti to budu přád tolerovat, pořád tě omlouvat. pořád. protože jsem do tebe zamilovaná tak strašně, strašně moc, že jen představa, že bychom se rozešli, mě ničí. ale i přesto, sereš mě.


a co si budem nalhávat, nebýt třpytky, škola by stála za hovno. je fajn, že existuje člověk, s kterým se dá zasmát, pokecat.
škoda, že si každej myslí, že to spolu táhnem.
škoda, že na něj možná blonďák žárlí.

ale momentálně se nacházím ve stavu, kdy mi je všechno u prdele. jsem nasraná, unavená, líná. neskutečná kombinace.
achjo. jestli celej tento rok bude ve stylu "dobrý-kašlu na tebe-zase fajn-nemám čas-klidek-nenapíšu" s blonďákem, tak fakt začnu uvažovat, jestli jsem radši neměla zůstat s medvědem, do kterýho jsem fakt zamilovaná nebyla, ale byl sladkej, nosil mi kytky a dával najevo, že mě má rád.

love, oh, sorry, did you mean .. torturing?

4. ledna 2014 v 18:43 | woop |  daily
tak oukej, prázdniny jsou oficiálně v prdeli, tak si je shrnem.
hned první den (pátek, neučí se, jsou to poloviční prázdniny) jsem strávila s blonďákem (nákupy, ještě někdo pochybuje o tom, jak dokonalý je?). sobotu a neděli jsem proležela, projedla a bylo mi děsně moc fajn.
den před vánocema jsem byla opět s blonďákem, leželi jsme na gauči a pokoušel mé sebeovládání (ale jsem silný člověk a z toho gauče jsem ho nezkopla, když se pokoušel do mě rejt, však co se škádlívá, to se rádo mívá, ne?)
vánoce, vánoce, jupíjejnasrat, žrádla plná prdel (ještě teď cítím kapra), dárky fajn (nejde mi o ně), potom pelíšky, u kterých jsem málem opět vypracovala vánočku (i přes množství tukovejch buněk získaných z cukroví.)

a pak se prázdniny dělí na dny s blonďákem a dny bez něj, protože co si budem nalhávat, dny bez něj jsou pro mě agónií a nejsem schopna uvažovat o ničem jiném, než o něm a jeho božkých rtech. (nikdy jsem nepotkala nikoho s tak měkkými rty.)
a pak jsou tu dny s ním, kdy naopak nejsem schopná uvažovat o ničem, protože.. protože.. tak na mě prostě působí, protože proto.

když to vemu kolem a kolem, nejlepší prázdniny, tečka. kdybych neměla blonďáka, tak jsou tak třetinově, nebo pětinově dobrý. všechno jen a jen díky němu, i kdybychom čistili komíny nebo počítali složení vodky, všechno bude super a cool a nej a boží, protože
on je super a cool a nej a boží.

nesnáším hodiny, protože ukazujou čas, kterej utíká tak rychle. mám pocit, že s ním jsem deset minut a hle, ony to jsou čtyři hodiny. jedna pusa, pár sekund? no, realitou je dvacet minut. ano, až tak ztrácím pojem o čase.

a je mi strašně líto, že se teď můj život bude zas dělit od pátku do pátku, protože se s ním uvidím asi jen každej pátek (pokud budu mít štěstí). a ne, není to dobrý, táhne se to jak kráva.

bože, chovám se jak nějaká pitomá patnáctka.
nebo hůř, čtrnáctka.
bože, propleskněte mě někdo.
(třeba se pak vzpamatuju a nebudu fňukat, že mi blonďák chybí. ale ..
on mi fakt zasraně chybí. a to je to jen 20 hodin, co jsem ho naposledy viděla.)

heartless? not anymore

3. ledna 2014 v 23:40 | woop |  daily
měla jsem rozepsaný článek o tom, jak strašně mi chybí blonďák, jakej mám absťák. a zrovna v tu chvíli mi napsal , jestli se nestavím. (volný barák? why not.) samozřejmě můj žaludek zaplesal radostí, v mozku se udělalo rázem prázdno a já zas byla jak chodící zombík se střevní chřipkou, ze kterýho nevychází zvratky, nýbrž hysterický smích.

fajn, takže po přibližně dvaceti minutách nadávání jak nic nestíhám, jsem stála připravená na zastávce. pustila si Kodaline, bubnovala prsty do okýnka a pozorovala svítící domy. poté, co se blonďák objevil u dveří, jsem už skoro nebyla ani schopná pohybu (kdyby mi nebyla taková kosa, tak jen stojím a obdivuju .. ho. klidně i hodiny.)

všecko bylo fajn, akorát jak se mám soustředit na film, když cítím jeho bušící srdce pod trikem, jeho svaly napínající se když mě objímá kolem ramen a tichý smích u vtipných scén? nejsem superman. (vlastně nejsem vůbec žádnej man. možná tak supergirl).

oh můj bože, co se mi to děje. člověk by si řekl, že po půl roce už mě jen tak něco nerozhodí, ale ono ne, stále je tu jen jediný člověk na světě, který ve mě vyvolává emoce, jako nikdy nikdo za celý můj život. zbožňuju to, když kýchá po žvýkačce a když mě opraví, když řeknu "bysme" nebo "by jsem".
nojo, zamilovanost je občas i hezká, řekla bych.

so cold that even my heart stopped to beat

2. ledna 2014 v 13:56 | woop |  daily
nikdy jsem si nemyslela, že můžu být zmrzlá na kost a naprosto rozehřátá v jednu chvíli. a ne, nebylo to alkoholem. přistoupím k němu blíž, dám mu pusu a cítím, jak mým promrzlým tělem pomalu začíná procházet vlna tepla, která začíná u rtů a končí v žaludku. (moje nohy se toho krásnýho pocitu tepla nedočkaly.)
fakt jediný člověk, kvůli kterýmu mrznu o půl jedenáctý ve třech stupních venku a je mi to jedno.
půl roku? vážně?
stejně mi to příjde jak pár dnů.
pár sekund.

ani nevím, jaké mám pocity z toho, že bude škola. je to, jako bych uvnitř umřela. vlastně ještě ne, ještě mě čeká bowling s bitches a možná jeden den strávenej s bloňdákem, ale je to, jako bych byla na konci života a cítila, jak mi pomalu (ale jistě) odumíraj orgány, jeden po druhým, pomalu a bolestivě.
představa, že se tam musím vrátit, tisíce písemek, tisíce debilů (dobře, ne tisíce, ale přinejmenším stovky..), tisíce pitomejch keců od výše zmíněných debilů.
wow, so cool.
(a ne, ani dobrej rohlík z bufetu mi nepomůže a to, že uvidím bloňdáka každej den na pár sekund o přestávce, mi taky na náladě nepřidá.)

líbí se mi chodit spát ve tři ráno, líbí se mi vstávání na oběd, líbí se mi nošení pyžama celej den, líbí se mi chození ven ve středu do ranních hodin a líbí se mi pocit svobody, který mám, když mě neomezuje učení a škola.

potřebuju prázdniny
ale vlastně ne, bloňdák bude na dva měsíce pryč.
tak fajn, potřebuju zničit školu.
doprovolníci?

so what

1. ledna 2014 v 14:02 | woop |  daily
novej rok. wow. wow. wow.
smutný je, že to prožívám víc než štedrej den. já nevím, celkově mě to nějak vzalo, to že skončila 2013 a začíná 2014. ta čtrnáctka je divná, abych byla upřímná. a nejhorší je, že nevím, co mě čeká. jasnačka, minulej rok jsem si přála, abych měla nějakýho kluka; měla jsem dva, jednoho furt mám, takže jo, 2013 byl úspěšnej. což mě přivádí k otázce, jak by mohl tento rok překonat ten předešlej?
nemožný.
deptá mě to.

na co budu za rok vzpomínat? a co když se vše posere? co když se rozejdem s blonďákem? tak to nepřežiju, prostě ne, ne, ne, ne a ne, ne ne. nepřežiju. v roce 2013 jsem se poprvý za celej můj život zamilovala, poznala nový lidi, žila si jako v pohádce. co může být víc?! výhra ve sportce?

tak jasně. tento rok vyjdou skvělý filmy; vampýrská akademie, divergence, hvězdy nám nepřály. budou nový díly upířích deníků, pojedu do anglie.
fajn, to by šlo.

a co dál? jaký budou prázky?
sakra, chci vidět do budoucnosti.
oukej, dávám si předsevzetí.
nebudu nic očekávat.
a možná..
možná..
to zas bude fajn rok, who knows.