Říjen 2016

hurt, hurt, hurt

8. října 2016 v 18:00 daily
a tak uběhly tři týdny vysoké školy.
a tak by se asi hodilo napsat nějaký to shrnutí, žeano

první dojem na mé spolužáky byl dobrej. holky v pohodě, žádná nafoukaná (asi), přemalovaná, moc bitchy a tak. ale jak říkám, soudím na první pohled.
co se týče kluků.. no.
osudným se mi stala hned úvodní hodina latiny, kde jsme se nad jedním skriptem skláněli společně s jedním milým Hochem.
konverzaci jsme moc nevedli, ale už jsme věděli, že žijem.
zbytek nebyl nijak třeba komentovat, milí, pěkní, ale nic extra.
další týden se konala sešlost našeho kruhu.
tedy spíš kroužku, protože nás došlo devět.
a vůbec nevím jak, proč,
ale viděla jsem jeho ruku v mojí. jeho ruku na mém stehně. sic na chvíli; nic JINÝHO se neudálo.
byla jsem opilá a nepřikládala jsem tomu význam.
možná jsem měla.
ráno jsem se probudila s kocovinou jak morální, tak fyzickou.

ale jdem dál. nekončíme.
další dny jsme s Hochem trávili více-méně společně.
chodili jsme spolu do kosťárny, na kávu, na oběd. jezdili spolu šalinou. tedy tramvají. a trolejbusem. vyměnili jsme si pár zpráv a já jsem se pořád blbě chichotala.
což.. nebylo dobrý.
vůbec.
ale pořád jsem tomu nepřikládala význam.

společně jsme šli i na appendix (samozřejmě, s více lidmi).
jak večer postoupil, seděli jsme spolu, jen my dva.
já jsem byla zas trochu opilá - ALE, TROCHU!
a poslouchala jsem ty věty, který by mi za jiný situace asi byly i příjemný
- "já chci tebe"
- "lííbíš se mi"
a tak.
nějakou tu dobu to trvalo.
a pak se stalo to osudný, šli jsme ven.
a rozbil mi obličej.
.. ne naschvál; prostě mě pustil ze své náruče, když mě nesl a já jsem přitála přímo na čelo, nos, pravou půlku obličeje.
a myslím, že tehdy i on pochopil, že všechna snaha o to, aby mezi náma bylo více než kosti (joke, chápem, skámošili jsme se nad kostma...) byla zbytečná.

a tak skončilo mé největší dobrodružství s klukama.


bydlení s V. je skvělý.
bála jsem se toho, že se budem hádat. a že mi bude lozit na nervy. a tak.
ale za ty tři týdny společného bydlení jsem zjistila jen to, že je to nejlepší kluk, kterýho jsem kdy potkala.
a i když to říkám asi pořád, tak teď to vidím na vlastní oči, můžu to podložit tolika skutky..

pořád prožívám chvíle, kdy si říkám, že si ho prostě nezasloužím. že by měl mít lepší holku;
přiznejme si to.. nejsem úplně andělíček.
nicméně jsem se poučila, zažila jsem si jakýsi nabalování.. po dvou letech?!
a i když to bylo chvílemi příjemný se vrátit do časů, kdy jsem mohla flirtovat s každým, komu se rýsuje penis mezi nohama;
asi jsem došla k závěru, že to, co mám; ten, který mě objímá, když usínám, ten, kterému se líbím po ránu i spocená..
je všechno, co jsem si mohla přát.
a nezbývá jen doufat, že tomu bude i nadále, že se věci neposerou a to pěkné mezi námi neskončí.
(píšu to pokaždý, když já si to fakt přeju, jo)